V poslední době si víc a víc uvědomuju jednu věc. Jak úzce máme často nastavenou představu o tom, co znamená podpora… a co je vlastně hojnost.

Většina z nás má pod tímhle slovem automaticky schovaný jediné: peníze.

A já to chápu. Taky v tom žiju. Taky řeším realitu, účty, závazky. Ale zároveň cítím, že když zůstanu jen u téhle jediné definice, něco mi uniká.

Protože hojnost nemusí být jen o penězích.

Pro mě začíná dávat smysl jiná definice:
hojnost jako schopnost dělat to, co potřebuju – ve chvíli, kdy to potřebuju.

A najednou se to celé začne rozšiřovat.

Začnu si všímat, že podpora ke mně nepřichází jen jedním kanálem. Někdy přijde skrze lidi. Skrze příležitost. Skrze dar. Skrze náhodu, která náhodou vůbec není.

A někdy… to nejsou peníze.

A právě tady narážíme na jeden důležitý moment.

Pokud trvám na tom, že podpora musí vypadat jen jedním konkrétním způsobem, můžu si nevědomě zavírat dveře ke všem ostatním formám, které už ke mně přicházejí.

Ne proto, že by tam nebyly.
Ale protože je nejsem ochotná uznat jako podporu.

Často slýchám (a sama jsem to taky řešila):
„Takže mám zůstat v práci, která mě nebaví, jen kvůli jistotě?“

A odpověď není černobílá.

Pokud mám v sobě hluboké přesvědčení, že mě moje nadšení nemůže uživit, pak dává smysl, že se držím něčeho, co mi tu jistotu alespoň trochu dává.

Ale zároveň cítím, že je důležité dát svému nadšení prostor. Ne skokem do prázdna bez opory, ale postupně. Dovolit mu existovat. Dovolit mu růst.

A hlavně – přestat mu diktovat, jak přesně mě má podpořit.

Tohle je pro mě asi největší uvědomění.

Nemůžu chtít, aby mě moje vlastní energie, moje nadšení, podporovalo… a zároveň ho svázat jednou jedinou formou, kterou jsem ochotná přijmout.

Možná ve skutečnosti nepotřebuju tolik, kolik si myslím.

Možná jen potřebuju rozšířit svůj pohled.

Když to udělám, začne se dít něco zajímavého. Podpora přichází. Jen jinak, než jsem čekala.

Někdy jako pomoc od druhého člověka.
Někdy jako nečekaná příležitost.
Někdy jako dar.

A všechno to dohromady začíná dávat smysl.

Možná právě tehdy, když přestanu lpět na jedné představě, jak má hojnost vypadat, ji konečně začnu opravdu prožívat.