Cesta sebepoznání: proměna v dravce a setkání s vlastním zraněným já.

Začalo to fyzickým pocitem – tlakem v hlavě. Místo toho, abych ho potlačila, jsem na něj obrátila svou pozornost a začala ho vědomě následovat.

Postupně se přede mnou začal otevírat vnitřní prostor.

Objevil se můj strom. Vešla jsem do něj dveřmi a vystoupala po schodech nahoru. Na jedné z větví sedělo káně a tiše mě pozorovalo.

V tu chvíli jsem ucítila změnu. Z mých rukou začalo vyrůstat peří a já sama jsem se proměnila v dravce. Společně jsme se vznesli do vzduchu a letěli nad krajinou.

Let nás zavedl do pusté krajiny, kde jsme přistáli na okraji útesu.

Tam jsem uviděla postavu. Potácela se, jako by sotva unesla vlastní hlavu. Byla omotaná černými kabely a těžkou energií. Ta tíha byla tak velká, že ji nakonec převážila a postava spadla na zem.

V tu chvíli jsem pochopila, že ta postava jsem já. Jedna část mého já.

Najednou se nad námi začali snášet havrani. Byli obrovští. Začali klovat do kabelů na mé hlavě, především zezadu. S každým jejich klovnutím jsem cítila úlevu. Nebyla v tom bolest – spíš pocit, že se uvolňuje něco starého a těžkého, co už nemusím nést.

Potom se obraz změnil.

Ocitala jsem se na pláži u moře. Ležela jsem na písku a vlny jemně omývaly moje tělo.

Z moře se vynořil můj vnitřní léčitel Vypadal trochu jako Maui z pohádky Moana – silná ochranitelská energie. Začal moje tělo zasypávat horkým pískem a pokládal na mě kameny a mušle na jednotlivá energetická centra.

Cítila jsem horký písek na své kůži.

V té chvíli se objevila vzpomínka z dětství. Byla jsem s bratrem na pláži a on mě zasypával pískem. Ta vzpomínka přišla nejen jako obraz, ale i s emocí. Měla kvalitu dítěte kolem dvanácti nebo třinácti let.

Nechala jsem tu emoci jen projít.

Potom jsem začala cítit, jak ze země proudí silná energie do mých nohou.

Najednou se objevili dva světelní hadi. Vystupovali ze země a postupně vstupovali do mého těla přes chodidla. Procházeli celým mým tělem, stoupali vzhůru a pronikali hluboko do všech vrstev.

Na konci této cesty jsem se znovu proměnila v dravce.

Seděla jsem na stromě a vedle mě seděl můj učitel – průvodce. Společně jsme se dívali shora na můj život. Pod námi se vinula řeka života a já ji pozorovala z perspektivy, kterou z běžného pohledu nevidíme.

Byl to tichý moment nadhledu a porozumění.

Pak přišel čas se vrátit.

Prošla jsem zpět svým stromem, stejnou cestou, kterou jsem přišla. Zavřela jsem dveře a pomalu jsem se vrátila do svého těla.

Pohnula jsem prsty, ucítila své tělo a byla jsem znovu tady a teď.